No jistě.. To vyprávý Kenny , vidíš ho snad v autě při focení? :-D
7-denní putování s Cherokeem po Jizerských horách
Den druhý.
Válení u vody
První noc v Jizerách jsem sotva oči zavřel. Po noci pouze proležené v posteli jsem si dal kafe, nakrmil psa a řekl si, že to chce změnu. Dneska žádný adrenalinový sjezd z kopce, ale hezky celý den ztrávit u řeky a nechat i psa trochu odpočinout.
Mrknul jsem na mapu a řekl si, že bych se taky mohl projet po, v zimě narvaných a vyhledávaných, lyžařských střediscích a něco málo si taky nakoupit v Lidlu.
Na mapě jsem si vyhlídl trasu, která vedla serpentýnama podél řeky přes Tanvald a Harrachov. Po kafíčku jsem teda opět psa hodil do jeho milovaného kufru a šlápl opět do pedálů. Cesta po E65 v nedělní ráno byla jak cesta po legendární Route 66. Nikde nikdo. Jen já, vedro, rozpálená silnice a řev motoru táhnoucí auto do kopce.
V Tanvaldu se mi moc nelíbilo, tak jsem ho jen profrčel a mazal si to k Harrachovu. V silnici samá díra, všude něco rozkopanýho a osobní auta plazící se nesmyslně 5km/h rychlostí přes deset čísel hluboké díry ve vozovce. Jediný co jsem si řekl, bylo.. „Amatéři“..
Plazit se za nima až do Harrachova byl teda mazec. No.. Dojel jsem a ejhle. Kámoš s Cherokeem.
Tak jsme si dali kafe, pokecali. Já se mu svěřil s mým problémem s převodovkou a jediný co mi řekl bylo.. „Musíš řadit se spojkou“. Hm.. Takže jsem mu poděkoval za kafe a raději se dal zpáteční cestu v poledním vedru. Cestou jsem zjistil, jak se cejtí kuře v mikrovlnce. Dokonce jsem si sundal i svou čepici. Oba se psem zpocený jak mokrý houby.
Sjel jsem tedy ze silnice na lesní cestu, která podle navigace měla vést k řece. Keci.. Ano, cesta vedla k řece to jo, ale název cesta byl pro ní až moc nadřazený. Spíš bych to nazval pěšinka nebo stezka v pralese. Spadaný stromy, větve z jednoho konce na druhý. Docela jsem si bál o lak, zrcátka, anténu a hlavně o mámin stolek, co jsem si bez dovolení půjčil.
Prodíral jsem se pralesem a konečně dorazil k řece. Pěkně dravá voda mi umyla kola i podvozek a já se natáhl na břeh a bylo mi fuk, co se kolem děje.
O psa jsem se nebál, protože půl hodiny chlastal vodu z řeky a jestli by se potom hnul, tak by byl machr. Po pár hodinách koupání a opalování jsem teda opět usedl za volant a chtěl se vrátit zpět. Jenže. Cesta, kterou jsem přijel jakoby zmizela a já ji nemohl najít. Po prozkoumání okolí jsem našel další možnost, jak se opět dostat na nudný asfalt a vrátit se domů do bazénu. Asi 200metrů proti proudu byla stará dřevorubecká cesta. Cesta dobrá, ale dostat se k ní po břehu, to bylo úplně jiný kafe. Velký a kluzný kameny, spadlý stromy a obava o utopení auta byl jen zlomek věcí, ze kterých jsem měl strach.
No co.. Mám dobrý gumy, uzávěrku a nazvedaný auto. Čekal jsem peklo, ale všechno pracovalo skvěle a já se před šutry přehoupl jak nic. Užil jsem si to. Konečně jsem otestoval novej podvozek a až na menší problémy s kvaltem jsem všechno šlapalo jak švýcarské hodinky. Listy vrzaly, kola hrabala, motor řval, ale na tu cestu jsem se dostal.
Pes vzadu lítal jak tenisák při finále Wimbledonu. Klidně a pohodlně jsem se pak dostal domu a konečně si šel zaplavat a odpočinou, abyc byl opět připraven na zítřejší dobrodružství.
