Žiju přibližně 20km od civilizace, mému povolání to nevadí, jsem dřevorubec a můj dům je starý statek na velké louce s pastvinami obklopené hustými lesy. S nejbližší vesnicí mě spojuje přibližně 15km polní cesty a zbytek je stará asfaltová silnice. Každý by řekl jak je to pohodový život a jaký mám klid! Jenže letošní zima je tuhá a včerá jsem doslova bojoval o život. Celý týden předtím sněžilo jako prase a sníh mě doslova odřízl od civilizace. Zásoby jídla byly velké, né však nekonečné, a tak se mi stalo že skoro všechny časem došli. Doufal jsem že sníh bude rychle tát, ale padal čím dál tím víc.
Pak už se nedalo nic dělat! Musel jsem vyrazit do vesnice a nakoupit jídlo a další potřebé věci jako benzín. Můj život byl závislý na jediné věci! jediná věc mě mohla zachránit! Ano! byl to můj postarší plechový Defender, který je vedle mé pily Stihl nejlepší pomocník v mém povolání.
Bylo ráno 7.3. a teploměr ukazoval -13°C. Trochu jsem měl strach, ale auto na druhý pokus naskočilo, a vypadalo že by mohlo jet.
Zamlk jsem dům a vyrazil na první část cesty byla z mírného kopce po zmiňované louce. Auto se brodilo sněhem ale jelo. Jel jsem po paměti protože cesta byla úplně zapadaná.
V autě byla zima, ale topení se už trochu vzpamatovalo. Dál jsem pokračoval asi kilometr lesem a modlil se abych nikde nezapadl.
Když jsem vyjel z lesa po právé straně byla bažina a po levé hustý háj. To mi potvrdilo že jedu správným směrem, ale vtom se vyskytl problém. Pod tíhou sněhu popadaly některé stromy a celá cesta byla ucpáná. Hájem se projet nedalo a bažiny jsem se bál. Když mi ale zakručelo v břiše, řekl jsem si že to risknu.
Motor řval, kola hrabala a převodovka skučela.
Ale projel jsem! a napojil jsem se na zasněženou polní cestu. Myslel jsem že se stál zázrak ale pak jsem si uvědomil že jedu přece v Defenderu a né v nějaké felícii. Cesta pokračovala pomalu, jel jsem opatrně, ale auto šlapalo jako hodinky. Projel jsem přez několik polí, luk a remízků a dostal jsem se k obávánému brodu, který v létě projíždím bez problémů i proti proudu. Když jsem do něj vjížděl jel jsem absolutně pomalu, ale stejně jsem měl bobky, brod byl zamrzlý, ale byla to jediná cesta.
Najedou se auto propadlo o 20cm dolů. Leknutím jsem přivřel oči. Když jsem přidal plyn, auto začlo hrabat a posunovat se níž a níž, řekl jsem si že je konec, ale kola se prohrabala až na tvrdý podklad a auto se rozjelo vpřed. Led se lámal před předním nárazníkem a ten zvuk mi přivodil dobrou náladu. Nakonec to byla legrace a pokračoval jsem vesele dál.
Cesta mi konečně přišla zábavná protože jsem tušil že mě čekájí jen 3km v terénu. Projel jsem mezi dvěmi náspy a užíval si schopnosti auta.
Pak jsem se dostal na silnici, byla sice prohrnutá, ale byl na ní sníh.
To by byla hračka i pro žigula, takže jsem byl v vesnici raz-dva! nakoupil jídlo a vrátil jsem se zpět. Jel jsem podle svých kolejí a cesta zpátky mi zabrala výrazně méně času teď už jsem se nebál ani brodu ani bažiny, takže jsem trochu přišlápl plyn.
Teď sedím doma v teple a cpu se samými dobrotami, protože na internetu psali, že už to bude tát a do tří dnů bude sníh pryč.