Další příběh tu máme :-)))
7-denní putování s Cherokeem po Jizerských horách
Den čtvrtý
Žbluňk…..
Moje včerejší společnost se Kennymu líbila, tak si to prej mám dneska znova zopáknout. Rád poslouchám ty jeho keci na řidiče, co ho předjížději na silnici a tak jsem dnešní pozvání na další výlet nemohl odmítnout. Už tak nějak od rána bylo pod mrakem a vedra trochu ustala, tak jsme se mohli trochu víc porozhlídnout po okolí a trochu si užít terénku, který nám tu příroda zanechala. Ráno jsme si trochu přispali a rozhodli se, že vyjedeme až na tu desátou hodinu. Jako obvykle jsme psa hodili do kufru, nasedli a vyjeli.
Jelikož Kenny je zewlák od narození, tak on rád jeskyně. Tak jsme na hodinku zajeli do Dolomitových jeskyní v Bozkově. Kennymu se to náramně líbilo a tak o tom básnil celou cestu do města. Dole jsme oba trochu promrzli, tak jsme si zajeli na teplý oběd.
Mezitím slunce vyšlo a vedro začalo opět otravovat, proto jsme se rozhodli zajet se vykoupat.
Vytáhli jsme mapu a hledali nějakou záživnou cestu. Našli jsme starou lesní cestu, už dlouho neudržovanou a tak trochu víc splynula s okolním terénem. Ale nemohli jsme se nabažit strmých výjezdů i sjezdů a dalších překážek testující náš podvozek.
Kenny to při jednom výjezdu trochu nezvládl a zůstal trčet uprostřed kopce. Při couvání pak urazil bočnici nárazníku o pařez, který neviděl. No co, stalo se. Kus zadního nárazníku jsme teda hodili do kufru, aby si měl pes s čím hrát a pokračovali v jízdě.
Dorazili jsme k řece a roztáhli se na pláži. Po chvíli nás probudila dodávka táhnoucí vlek s kánoemi, která si to mazala po polní cestě nedaleko nás. Jakmile jí Kenny uviděl, hned spustil. „Všichni si tu jezdí někam po vodě a my tu dřepíme na pláži jak dementi. Hm, postavím si VOR!“ Trochu jsem se mu vysmál a s úsměvem si zase lehnul na deku. V tom slyším jak Kenny leze po střeše a snaží se něco vyndat. Nadával, protože nemohl odvázat sekyru ze zahrádky. Po chvilce se mu to teda povedlo a to, co jsem původně považoval za žert se začalo stávat skutečností. On skutečně začal kácet stromy a stavět vor.
„Už to bude..“
„Bacha tam dole, padááá“
Po pár pokácených mladých stromků je začal tahat na hromadu.
Za ani né hodinu měl slušnou hromadu materiálu a začal kmeny opracovávat a zkracovat na příslušnou délku.
Mezitím, co jsem odjel koupit nějaký pití, on už skládal a vázal jeho dílo dohromady. Když jsem se vrátil, měl vor už hotový a snažil se ho dostat na vodu. Trochu jsem zkoumal jeho konstrukci a nezdálo se mi to moc pevné, ale on mě uklidňoval slovy: „Ty v… to vydrží, vždyť jsem to stavěl já.“
Když konečně dostal vor na vodu, skutečně plaval a on naskočil na něj a odrazil se od břehu.
Doplaval asi do půlky řeky a v tom se ozvalo hlasité prasknutí. Prasklo jedno z lan, které drželi vor. Oba jsme strnuli strachy. Z počátku se nic nedělo, ale pochvíli uplavala jedna kláda, po ní zase další a další.
Z voru se teda staly volně plovoucí kusy dřeva. Je známo, že Kenny neumí moc dobře plavat a tak skočil do vody a chytl se jedné z klád.
Proud ho pomalu unášel směrem ke splavu. Jediný, na co se zmohl, bylo „Ty v… vytáhni mě!“
Popadl jsem další lano z auta, běžel po břehu řeky a lano mu hodil. Nějak záhadně ho chytil a držel se ho.
Pokusil jsem se ho vytáhnout, ale proud byl tak silný, že to nešlo. Uvázal jsem proto lano kolem stromu a běžel pro auto. Přijel jsem k břehu a uvázal lano za nárazník a začal couvat.
Kenny se strachem skoro ani nemohl držet lana.
Couval jsem dost daleko na to, aby se dostal ke břehu, po chvíli se doplazil na břeh sám, vysílený a promočený se rozvalil na kameny.
Mokrej do auta nesměl, tak se musel svlíknout a nechat oblečení uschnout.
Jelikož ale byl večer, museli jsme už domů, tak se Kenny zabalil do ručníku a vlez si do auta a mazali jsme domů.
